PRO POSLECH ČTENÉHO PŘÍBĚHU (audio nahrávky) STAČÍ KLIKNOUT NA: Bližší informace o akci. 

Od malinka mám ráda výlety na hrady a zámky, prohlídku komat, velkých zrcadel a chodeb mezi komatami, kde se kdysi dávno procházely princezny a princové. Taky jsem si vždycky připadala jiná, protože jsem se tímto lišila od všech dětí ve škole, které byly otrávené tím, že v rámci školního výletu se pojede na zámek. Žádný jiný hrad ani zámek jsem však nenavštívila tolikrát jako magický hrad Bouzov.
Bylo jaro, už si ale nevzpomenu na rok. Já jsem byla čersvě poprvé ,,postavená na svých nohou“ protože jsem se odstěhovala po několika měsících od tatínka, ke kterému jsem utekla od maminky. Vím, trochu komplikované, ale věřte mi, že slovo komplikace by jsem v tomhle případě měla napsat velkými písmeny. Bylo mi fajn, cítila jsem se skvěle. Byla jsem svým pánem, mohla si dělat co jsem jen chtěla, nikdo mi nic nezakazoval, neomezoval mě, nemusela jsem uklízet ani dodržovat někým nastavená pravidla. Ani s jedním s rodičů jsem nekomunikovala a myslela si, že už nikdy nebudu. Žila jsem v domnění, že to není za potřebí a že je k životu nepotřebuju. Ublížili mi oba v době kdy jsem je nejvíce potřebovala a pro mě to byl neodpustitelný čin. Tyhle komplikace mě přivedly bydlet na Ostravské koleje, protože víc jsem si nemohla dovolit. Mojí spolubydlící se stala malá kudrnatá blondýnka Jůlie, se kterou jsem měla společný humor a určitým způsobem i pohled na svět. Jednou mě posadila do svojí staré škodovky, kterou dostala od svého tatínka a vzala mě na výlet. Dnes mě trochu mrzí, že jsem si datum tohoto dne někam nezapsala, protože od toho dne se začal měnit můj život.
Sedět v místnosti s více než padesáti lidmi v kruhu bylo zvláštní. Začala jsem být nervózní a v krku se mi udělal velký knedlík. Slyšela jsem bít svoje srdce v uších a nevěděla jsem jestli jsem na tom správném místě, ale zůstala jsem. Nahlas začala mluvit moc krásná paní s příjemným a uklidňujícím hlasem. Jmenuje se Jaroslava Vymětalová, ale nikdo jí neřekne jinak než Jaruška. Jako bych slyšela někoho kdo mi kdysi vykládal pohádky a její vyprávění mě hladilo po duši. Uklidnila jsem se, knedlík z krku zmizel a já začala poslouchat příběhy těch mnoha lidí co tam byli se mnou. Pochopila jsem, že tam nejsou poprvé, podruhé ani potřetí. Slyšela jsem něco o tom, že lidi dělají věci jen tak, jak to v tu chvíli nejlépe umí, že nás ovlivňují naše předchozí generace, že existují nějaké programy, o kterých jsem se domnívala, že jsou jen počítačové, jo a ná závěr taky to, že ten den bylo nějaké číslo. No tak tomu už jsem vůbec nerozuměla. Něco ve mně mi ale říkalo, že tomu nemusím rozumět. Odjížděla jsem s dobrým pocitem, že jsem viděla další hrad, kde prý dodnes chodívá bílá paní a že to byl moc hezký výlet. Co jsem v tu chvíli netušila bylo to, že tohle není konec všech řešení s mými rodiči, které jsem ukončila tím, že jsem od nich utekla, ale začátek toho, že jestli se chci někam v životě posunout a být šťastná, jednoho dne se k nim budu muset vrátit a hlavně jim odpustit.
Dnes je to asi 8 let, co jsem poprvé vkročila na území bouzovského hradu. Z Ostravských kolejí jsem utekla do Prahy a z Prahy do Španělska. Komunikace s mými rodiči vázla hodně, hodně dlouho. Dnes nechápu jak jsem mohla dopustit s nimi tak dlouho nemluvit. Vždyť oni tady jednou nebudou! A jiné rodiče už nikdy mít nebudu. Konstelace a večerní cesty mi ukázaly, že já sama jsem si je dva vybrala. Moje duše to tak chtěla. Uvědomila jsem si, že jsem je trestala za to, jak o mě neměli zájem a věděla jsem, že někde umírají strachy co se semnou děje a kde jsem, jestli jsem vůbec naživu a dělalo mi dobře, že to tak je. Byla jsem pyšná na to, že jsem si prosadila svou a dokázala žít i bez nich.
S mým tátou to nakonec bylo jednodušší protože jeho duše umí projevit lásku mnohem snadněji a srozumitelněji než duše mojí mamky. Tam mi odpuštění trvalo mnohem déle. Díky andílkům, za které v prvé řadě považuji Julinku její maminku Pavlušku a naší Jarušku, jsem to ale dokázala. Před pár dny jsem dostala angínu a oba mí rodiče mi v ten den napsali. Když zjístili, že jsem nemocná, zavolali mi zpět a s každým jsem mluvila zhruba hodinu. Táta mi vykládal, že kdybych byla u něj, uvařil by mi silný slepičí vývar a postaral by se o mě a mamka mi zase diktovala názvy filmů, které si mám stáhnout, abych se doma nenudila, když musím ležet. Byla jsem nemocná a strašně mě bolelo krku, venku svítilo sluníčko a já měla konečně volný víkend a ani si ho nemohla užít. Možná pár důvodů k tomu, aby byl člověk naštvaný a smutný. Ale já? Já jsem byla šťastná, že mám rodiče co mě mají rádi a snaží se mi na dálku pomoct a podpořit mě. Ukázat mi, že jsem pořád jejich malá holčička. Určitě mám ještě na čem pracovat, ale kdyby mi někdo před pár lety řekl, že budu bydlet zpět v mé rodné zemi a v telefoně uloženo číslo mamky a taťky, poklepala bych si na čelo a zeptala se ho jestli je normální.
Existuje spousta dalších věcí, které zní hrozně jednoduše a vidíme je napsané jako afirmace na různých webových stránkách, výchází o nich knihy a dělají se semináře. Spoustu krát jsem se přistila u toho, že po přečtení některé z těchto vět jsem si řekla: ,,no vždyť jo, to je přesně jasné, takhle to budu dělat“ Když ale příjde na lámání chleba člověk zjistí, že to vůbec není tak jednoduché jak se na první pohled zdá. Čemu už ale rozumím, je to, že vše se děje tak jak má. Nic se neděje náhodou a i když to tak na první pohled nevypadá, nakonec vše má svůj důvod. Chápu, že hlavně ty špatné věci nás mají něco naučit a něco pochopit. Trvá mi, než zjistím co, ale skoro vždycky na to příjdu.
Čeká mě dloooooouhá cesta. Jedním z velkých oříšků je například můj životní úkol. A přitom je tak krásný! Naučit se být šťastná, za to co mám! Co je krásné nemusí být ale vždycky jednoduché. Ale jak říká Jaruška, nikdy nám do cesty nepřichází něco, co bychom nezvládli.
V současné chvíli bydlím v malém bytečku v Praze, sama, bez spousty spolubydlících a rušného života, který jsem vždycky potřebovala k tomu abych neměla čas na to, ponořit se sama do sebe. Řešit svoje problémy a hlavně nebýt sama. Samoty jsem se vždycky bála. Trvalo to. Měla jsem strach jestli to zvládnu, ale skočila jsem a síť se našla. A ta síť je utkaná z hodně silných vláken. Bouzov je mi blíž a nemusím kupovat letenku a cestovat celý den abych se na něj dostala. Blíž je mi moje rodina, kterou miluji a v srdci cítím velký klid, že jsou mi nablízku. Ten nepopsatelný klid jsem asi nikdy nezažila. Je to pro mě absolutně nový pocit. Možná tady nejsou krásné pláže a nemůžu každý den pozorovat západ slunce ani nevidím krásně zasněžené hory z mojí chalupky uprostřed lesů, ale víte co? Vůbec mi to nevadí. Tomu klidu co v srdci cítím, se nic nevyrovná. Po rozmotání vztahů s rodiči mi bylo dovoleno účastnit se jiných hloubkových seminářů a zjistila jsem jak je důležit být ženou, naučila jsem se ťukat a tak si jakýkoli blok nebo problém můžu vyřešit třeba na záchodě v práci. Vím, že život bude jen tak jednoduchý nebo težký, jak si ho sama udělám.
Mohla bych psát ještě dlouho, ale jen ještě chci říct, že od dob co navštěvuji tu milou paní z Bouzova, která se jmenuje Jaruška, se v mém slovníku objevily dvě nová slova. Pokora a vděčnost. A tak bych chtěla na závěr poděkovat. Jsem vděčná za to, že už tak mladá, mám všechny tyto informace, se kterými můžu pracovat.
Už od malinka jsem měla ráda hrady a zámky, nic není náhoda ...
                                                                                                  Dáša
Jména osob jsou v příběhu pozměněna z důvodu ochrany jejich soukromí.