Druhý příběh.

11.12.2018 - Bližší informace o akci (6988 kB)

PRO POSLECH ČTENÉHO PŘÍBĚHU (audio nahrávky) STAČÍ KLIKNOUT NA: Bližší informace o akci. 

Milá Jaruško,
 
už nějakou dobu se ti chystám poděkovat a podělit se s tebou o změny, které mi do života přinesly Večerní cesty a semináře na Bouzově. 
 
Když jsem se zamyslela nad tím, kdy jsem začala jezdit na Večerní cesty, 
nechtělo se mi věřit, že je to jen něco málo přes rok - loni na jaře. 
 
Když to shrnu, za tu dobu se mi výrazně zlepšily vztahy v rodině, s partnerem, 
těším se dobrému zdraví, koupili jsme náš vysněný dům, který rekonstruujeme,
a žijeme v hojnosti - finanční nejistota už nás netrápí. Největší dar je pro nás ovšem narození našeho syna Vojtíška.
Je to až k nevíře, co vše se za tak krátký čas změnilo k lepšímu. 
 
Když jsem byla malé miminko, dala mě má biologická máma k adopci. 
Od dětství žiji se svými adoptivními rodiči, které jsem vždy považovala za své jediné rodiče. Osvojili si mne v jejich 36 letech, když už byli přesvědčeni, že vlastní děti mít nemohou. 
Asi v mých čtyřech letech táta onemocněl a po několika operacích páteře zůstal v invalidním důchodu. Máma pracovala jako dělnice v čistírně a prádelně. 
Až nyní si vybavuji některé vzpomínky z dětství, které jsem úplně zapomněla, prakticky jsem si nepamatovala téměř nic do svých deseti let, jen zprostředkovaně. 
Všechny mé zážitky z dětství a důležité okamžiky, ať už to byly narozeniny, prázdniny, taneční, koncerty na flétnu, prostě všechny nevšední události, byly vždy poznamenané tím, že táta pil a byl závislý na opiátech. Období, kdy pil a bral léky se střídaly s kratšími obdobími, kdy se snažil přestat a dát dohromady... Několikrát se předávkoval léky a málem zemřel. 
Asi v sedmnácti letech, jsem si potvrdila to, co už jsem delší dobu tušila, že jsem adoptovaná. Bylo to období, kdy jsem si připadala hrozně ublížená tím, že mě mí vlastní rodiče nechtěli a můj adoptivní táta mi ubližuje svým pitím a polykáním tablet a moje adoptivní máma ho nedokáže opustit a ochránit mě. 
V té době jsem se také rozhodla, že už takhle žít nebudu a že pokud moje máma nedokáže tátu opustit, udělám to sama a do maturity jsem využívala každé příležitosti nebýt doma a ihned po maturitě se odstěhovala do Olomouce. 
Mezitím jsem i vyhledala svou biologickou mámu, která žije s mojí nevlastní sestrou u Opavy. Zjistila jsem, že otěhotněla po krátkém vztahu s řidičem kamionu ze Slovenska, který po čtrnácti dnech chození zmizel zpátky na Slovensko. Jediné co o něm vím je, že jsem po něm vysoká a že se jmenoval Michal. Máma Boženka si mě nenechala, protože její otec to zakázal (bylo jí v té době 26 let). Když si to rozmysleli, protože je lidé z okolí za to odsoudili a Boženka si našla nového partnera, se kterým má mou nevlastní sestru Moniku, která je o rok a půl mladší, bylo prý už pozdě. 
S Boženkou jsem se setkala dvakrát, udržujeme jen zdvořilý kontakt. 
 
Hned po maturitě jsem se odstěhovala za studiem do Olomouce. Studium jsem po jednom semestru vzdala a rozhodla se pracovat ve finančním poradenství. Koupila jsem si koně, což byl můj sen, nasekala spoustu nesmyslných dluhů a pracovala od rána do večera, abych se uživila a mohla splácet. Měla jsem práci, dvě brigády a stále jsem s penězi nevycházela. Domů za rodiči jsem jezdila co nejméně, rodiče neměli o mých dluzích ani ponětí. Několikrát jsem se pokoušela znovu dostudovat vysokou školu na různých oborech. Kouřila jsem skoro krabičku cigaret denně a prolívala se kávou, skoro nejedla. 
 
Bylo to období několika let plných bolesti, trápení a neštěstí, neustálých neúspěšných pokusů všechno nějak zachránit a překonat. Někdy mi i docházely síly
a chtěla jsem to vzdát.
 
Asi po roce, co jsem byla v Olomouci, jsem se seznámila s Michalem, se kterým jsme spolu už téměř deset let a máme spolu Vojtíška. Za tu dobu jsme oba urazili kus cesty. Změnili jsme několikrát práci, přestěhovali se, pořídili si dalšího psa... 
Ještě loni, jsem chtěla náš vztah ukončit, jako už mnohokrát předtím. Rozhodla jsem se odcestovat na stáž do zahraničí a vytvořit si určitý odstup od našeho vztahu. Teď už vím, že jsem jen utíkala sama před sebou. Než jsem to stihla uskutečnit, otěhotněla jsem. 
 
V těhotenství jsem absolvovala oba semináře UPB. Ťukání  bylo pro mě v těhotenství velká pomoc. Teď se k němu pomalu vracím. Je to taková instantní úleva v každé situaci, kdy můj emocionální kompas hlásí nějakou poruchu. 
 
Večerní cesty a UPB byly pro mě v těhotenství nesmírně důležité. S blížícím se narozením Vojtíška jsem si uvědomovala své vlastní prožitky z raného dětství 
a vše bylo velmi intenzivní. Jsem si jistá tím, že hlavně díky tvé pomoci a práci na sobě proběhl porod hladce a Vojtíšek je zdravé, veselé miminko. 
 
Když to dnes píšu, připadá mi to, kde jsem byla a kde jsem dnes jako zázrak. Dnes už jsem mnohé pochopila a hlavně to, že chci a potřebuji na sobě neustále pracovat. 
Na prvních Večerních cestách jsem si mohla oči vyplakat, otevíraly se bolavé rány, léčily se vztahy s otcem, matkou, staré a nepotřebné programy...
 
Na vánoční večerní cestu dorazila i moje maminka a i můj táta na sobě začal trochu pracovat, což je něco neuvěřitelného. Teď z nich jsou milující babička a dědeček. 
 
I Michal se proměnil v muže a milujícího tátu. Pozorovat ty dva s Vojtíškem to jsou pro mě okamžiky ryzího štěstí. 
 
Takže teď žijeme s Míšou, Vojtíškem a našimi dvěma psy v Olomouci, rekonstruujeme dům v Dolanech, kde mám nedaleko ustájeného koně. Chystám se dokončit magisterské studium. A mám konečně pocit, že žiju. Že už neodkládám život na později, protože teď nemůžu,  nemám čas, nebo musím něco... a stále se učím. A je mi o tolik lépe!
 
 
Jaruško moc Ti za vše ze srdce děkuji!
 
 
 
S přáním všeho dobrého a hlubokou vděčností
 
Jana






První příběh.

14.11.2018 - Bližší informace o akci (4453 kB)

PRO POSLECH ČTENÉHO PŘÍBĚHU (audio nahrávky) STAČÍ KLIKNOUT NA: Bližší informace o akci. 

Od malinka mám ráda výlety na hrady a zámky, prohlídku komat, velkých zrcadel a chodeb mezi komatami, kde se kdysi dávno procházely princezny a princové. Taky jsem si vždycky připadala jiná, protože jsem se tímto lišila od všech dětí ve škole, které byly otrávené tím, že v rámci školního výletu se pojede na zámek. Žádný jiný hrad ani zámek jsem však nenavštívila tolikrát jako magický hrad Bouzov.
Bylo jaro, už si ale nevzpomenu na rok. Já jsem byla čersvě poprvé ,,postavená na svých nohou“ protože jsem se odstěhovala po několika měsících od tatínka, ke kterému jsem utekla od maminky. Vím, trochu komplikované, ale věřte mi, že slovo komplikace by jsem v tomhle případě měla napsat velkými písmeny. Bylo mi fajn, cítila jsem se skvěle. Byla jsem svým pánem, mohla si dělat co jsem jen chtěla, nikdo mi nic nezakazoval, neomezoval mě, nemusela jsem uklízet ani dodržovat někým nastavená pravidla. Ani s jedním s rodičů jsem nekomunikovala a myslela si, že už nikdy nebudu. Žila jsem v domění, že to není za potřebí a že je k životu nepotřebuju. Ublížili mi oba v době kdy jsem je nejvíce potřebovala a pro mě to byl neodpustitelný čin. Tyhle komplikace mě přivedly bydlet na Ostravské koleje, protože víc jsem si nemohla dovolit. Mojí spolubydlící se stala malá kudrnatá blondýnka Lucie, se kterou jsem měla společný humor a určitým způsobem i pohled na svět. Jednou mě posadila do svojí staré škodovky, kterou dostala od svého tatínka a vzala mě na výlet. Dnes mě trochu mrzí, že jsem si datum tohoto dne někam nezapsala, protože od toho dne se začal měnit můj život.
Sedět v místnosti s více než padesáti lidmi v kruhu bylo zvláštní. Začala jsem být nervózní a v krku se mi udělal velký knedlík. Slyšela jsem bít svoje srdce v uších a nevěděla jsem jestli jsem na tom správném místě, ale zůstala jsem. Nahlas začala mluvit moc krásná paní s příjemným a uklidňujícím hlasem. Jmenuje se Jaroslava Vymětalová, ale nikdo jí neřekne jinak než Jaruška. Jako bych slyšela někoho kdo mi kdysi vykládal pohádky a její vyprávění mě hladilo po duši. Uklidnila jsem se, knedlík z krku zmizel a já začala poslouchat příběhy těch mnoha lidí co tam byli se mnou. Pochopila jsem, že tam nejsou poprvé, podruhé ani potřetí. Slyšela jsem něco o tom, že lidi dělají věci jen tak, jak to v tu chvíli nejlépe umí, že nás ovlivňují naše předchozí generace, že existují nějaké programy, o kterých jsem se domnívala, že jsou jen počítačové, jo a ná závěr taky to, že ten den bylo nějaké číslo. No tak tomu už jsem vůbec nerozuměla. Něco ve mně mi ale říkalo, že tomu nemusím rozumět. Odjížděla jsem s dobrým pocitem, že jsem viděla další hrad, kde prý dodnes chodívá bílá paní a že to byl moc hezký výlet. Co jsem v tu chvíli netušila bylo to, že tohle není konec všech řešení s mými rodiči, které jsem ukončila tím, že jsem od nich utekla, ale začátek toho, že jestli se chci někam v životě posunout a být šťastná, jednoho dne se k nim budu muset vrátit a hlavně jim odpustit.
Dnes je to asi 8 let, co jsem poprvé vkročila na území bouzovského hradu. Z Ostravských kolejí jsem utekla do Prahy a z Prahy do Španělska. Komunikace s mými rodiči vázla hodně, hodně dlouho. Dnes nechápu jak jsem mohla dopustit s nimi tak dlouho nemluvit. Vždyť oni tady jednou nebudou! A jiné rodiče už nikdy mít nebudu. Konstelace a večerní cesty mi ukázaly, že já sama jsem si je dva vybrala. Moje duše to tak chtěla. Uvědomila jsem si, že jsem je trestala za to, jak o mě neměli zájem a věděla jsem, že někde umírají strachy co se semnou děje a kde jsem, jestli jsem vůbec naživu a dělalo mi dobře, že to tak je. Byla jsem pyšná na to, že jsem si prosadila svou a dokázala žít i bez nich.
S mým tátou to nakonec bylo jednodušší protože jeho duše umí projevit lásku mnohem snadněji a srozumitelněji než duše mojí mamky. Tam mi odpuštění trvalo mnohem déle. Díky andílkům, za které v prvé řadě považuji Lucinku její maminku Danušku a naší Jarušku, jsem to ale dokázala. Před pár dny jsem dostala angínu a oba mí rodiče mi v ten den napsali. Když zjístili, že jsem nemocná, zavolali mi zpět a s každým jsem mluvila zhruba hodinu. Táta mi vykládal, že kdybych byla u něj, uvařil by mi silný slepičí vývar a postaral by se o mě a mamka mi zase diktovala názvy filmů, které si mám stáhnout, abych se doma nenudila, když musím ležet. Byla jsem nemocná a strašně mě bolelo krku, venku svítilo sluníčko a já měla konečně volný víkend a ani si ho nemohla užít. Možná pár důvodů k tomu, aby byl člověk naštvaný a smutný. Ale já? Já jsem byla šťastná, že mám rodiče co mě mají rádi a snaží se mi na dálku pomoct a podpořit mě. Ukázat mi, že jsem pořád jejich malá holčička. Určitě mám ještě na čem pracovat, ale kdyby mi někdo před pár lety řekl, že budu bydlet zpět v mé rodné zemi a v telefoně uloženo číslo mamky a taťky, poklepala bych si na čelo a zeptala se ho jestli je normální.
Existuje spousta dalších věcí, které zní hrozně jednoduše a vidíme je napsané jako afirmace na různých webových stránkách, výchází o nich knihy a dělají se semináře. Spoustu krát jsem se přistila u toho, že po přečtení některé z těchto vět jsem si řekla: ,,no vždyť jo, to je přesně jasné, takhle to budu dělat“ Když ale příjde na lámání chleba člověk zjistí, že to vůbec není tak jednoduché jak se na první pohled zdá. Čemu už ale rozumím, je to, že vše se děje tak jak má. Nic se neděje náhodou a i když to tak na první pohled nevypadá, nakonec vše má svůj důvod. Chápu, že hlavně ty špatné věci nás mají něco naučit a něco pochopit. Trvá mi, než zjistím co, ale skoro vždycky na to příjdu.
Čeká mě dloooooouhá cesta. Jedním z velkých oříšků je například můj životní úkol. A přitom je tak krásný! Naučit se být šťastná, za to co mám! Co je krásné nemusí být ale vždycky jednoduché. Ale jak říká Jaruška, nikdy nám do cesty nepřichází něco, co bychom nezvládli.
V současné chvíli bydlím v malém bytečku v Praze, sama, bez spousty spolubydlících a rušného života, který jsem vždycky potřebovala k tomu abych neměla čas na to, ponořit se sama do sebe. Řešit svoje problémy a hlavně nebýt sama. Samoty jsem se vždycky bála. Trvalo to. Měla jsem strach jestli to zvládnu, ale skočila jsem a síť se našla. A ta síť je utkaná z hodně silných vláken. Bouzov je mi blíž a nemusím kupovat letenku a cestovat celý den abych se na něj dostala. Blíž je mi moje rodina, kterou miluji a v srdci cítím velký klid, že jsou mi nablízku. Ten nepopsatelný klid jsem asi nikdy nezažila. Je to pro mě absolutně nový pocit. Možná tady nejsou krásné pláže a nemůžu každý den pozorovat západ slunce ani nevidím krásně zasněžené hory z mojí chalupky uprostřed lesů, ale víte co? Vůbec mi to nevadí. Tomu klidu co v srdci cítím, se nic nevyrovná. Po rozmotání vztahů s rodiči mi bylo dovoleno účastnit se jiných hloubkových seminářů a zjistila jsem jak je důležit být ženou, naučila jsem se ťukat a tak si jakýkoli blok nebo problém můžu vyřešit třeba na záchodě v práci. Vím, že život bude jen tak jednoduchý nebo težký, jak si ho sama udělám.
Mohla bych psát ještě dlouho, ale jen ještě chci říct, že od dob co navštěvuji tu milou paní z Bouzova, která se jmenuje Jaruška, se v mém slovníku objevily dvě nová slova. Pokora a vděčnost. A tak bych chtěla na závěr poděkovat. Jsem vděčná za to, že už tak mladá, mám všechny tyto informace, se kterými můžu pracovat.
Už od malinka jsem měla ráda hrady a zámky, nic není náhoda ...
                                                                                                  Míša



<< <   1   > >>